top of page

Orienteering

2018, Orienteering, video

Zabývám se problematikou soukromého a veřejného užívání prostoru. Pohrávám si s otázkou: Jaké území je opravdu vaše? V jakém vztahu jsme k prostředí, kde se pohybujeme, bydlíme anebo které dokonce vlastníme?

Běžce, kteří jsou zapojeni do akce inspirované orientačním během, stavím do roviny více sociální než sportovní. Na rozdíl od orientačního běhu, kde k navigaci slouží mapa, je tento běh závislý na pohybu dronu. Ten běžci určuje cestu. Vrozený instinkt základní prostorové orientace s důvěrou přenecháváme strojům. Dochází k vytváření nového typu vztahu mezi technologiemi a člověkem. Orientace se proměňuje a rekonstruuje celkovou představu o našem okolí.

V instalaci se prolínají tři roviny; jedna provádí diváka prostorem, druhá sleduje konkrétního běžce, třetí je pohledem svrchu. Každá z nich je zachycena z jiné perspektivy vidění a je tak jinou ideologickou konstrukcí.

Dneska bylo na ploše pusto.

 

Postavil se přede me

a jakoby se trochu vrtěl.

Delší dobu jsem nevěděla, co chce,

a potom se rozletěl dál.

 

Říkala jsem si, jestli mám běžet za ním?

 

Rozběhla jsem se.

 

Zpravidla si vybírám cesty,

po kterých se běží nejpohodlněji.

Nejsou příliš bahnité anebo prostě jenom vím,

že touto cestou se mohu ubírat.

 

Jsem zvyklá dělat rychlý úsudek a proto mně udivilo

že když mně našel,

nevěděl si se mnou rady.

 

Moc jsme toho nenapovídali.

Byla jsem uběhaná a on poměrně zmatený.

 

Přišlo mi, že mezi námi vznikla spolupráce.

Byl mým navigátorem.

Ale kým jsem byl já pro něj?

 

I když jsme se motali v kruzích,

cesta měla určitý vývoj.

Někdy jsme úplně zastavovali.

3c.jpg
1a.jpg

2018, Zuza, video

Chvílemi jsem na něj mluvila a po nějaké době jsem pochopila,

že nemluví lidskou řečí.

 

Tak jsem sama se sebou začala mumlat,

jelikož jsem si v tu chvíli myslela,

že z mumlavých zvuků lze vytvořit ještě jednodušší komunikace, než je řeč.

 

Chvílemi jsem šetřila síly

a chystala své tělo na případný vyšší výkon.

Nevěděla jsem, kam mne povede.

 

Sportovně jsem tímto gestem přistoupila na hru

a nechala se vést.

Jako když v sobě eticky nastavíte pravidla hry.

 

Viděla jsem před sebou vozík

a vzpomněla jsem si, že s tímto typem umím jezdit.

Byl to vozík pro lajnování hřišť.

Jeho stopa připomíná bílou pásku,

se kterou se dají opravovat slova.

 

Stopa se klikatila

a já jsem svým pohybem pociťovala tělesnou úlevu v tom, že jsem ji vytvářela bez pokynů,

bez předurčené geometrie.

 

Přišla jsem si jako prvek, který jede mimo systém.

 

Přestože to nebyla žádná veřejná revoluce,

ale šlo o chvíli vyjádření vnitřního anarchismu.

Jenom jsem si svoji cestu „kroutila“.

 

Nebyla jsem tam úplně sama

z pozvzdálí jsem viděla i další osoby.

Nevěděla jsem, kdo jsou

ale byla jsem mnohem klidnější.

V tichých chvílích jsem měla tendenci k němu mluvit

nebo spíše mumlat.

Moc jsem nepřemýšlela.

Bylo najednou příjemné se nechat tak vést.

 

Po delší době jsem cítila únavu .

To je zkouška vůle, kde nejde o to,

být první.

 

Byla to situace, ve které jsem mohla vyhrát pouze tak,

že si realitu světa imaginárně zabarvím.

 

Jsou situace ve kterých máme tendence zabarvovat si realitu tak,

aby pro nás byla snesitelnější.

 

Spíš by bylo výhodnější přijímat realitu technicky, bez romantických nebo atmosférických příkras. Všechny jsou nám jinak dostupné ve virtualitě.

 

Od chvíle nadšení, kdy jsem se s ním poprvé setkala

jsem se v průběhu cesty dostala k emoci,

která můj výraz i pohyb proměnila.

 

Obrazovka je naše společné bojiště.

katastr.jpg
bottom of page